Narodil jsem se a žil po 36 let v komunistické společnosti. Je pro mě obtížně představitelné, že je u nás dost lidí, kteří tuto společnost omlouvají a některým se po ní i stýská. Chápu ještě mladou generaci, která tu dobu nezažila a popravdě si ji dovede obtížně představit. Všude jen jeden povolený názor. Za projevení odlišného názoru byl vyhazov ze zaměstnání a perzekuce celé rodiny, včetně dětí, které nemohly studovat. Do zahraničí se mohlo jen do spřátelených socialistických států. Už třeba do Jugoslávie to byl problém.
Jsou jistě i starší, kterým se stýská. Je to z části vzpomínkový optimismus. Byli jsme mladí a všechno nebylo tak špatné. Některým se stýská i po vládě tvrdé ruky. Všechno rozhodl stát a rodná strana za nás. Nemuseli jsme se snažit, stejně měli všichni stejně a privilegia se nezískávala poctivou prací, ale členstvím v KSČ.
Mě připadal komunistický režim dusivý a absurdní a s ohromnou radostí a nadšením jsem přivítal listopad 1989. Vrhl jsem se do politiky, zakládal Křesťansko demokratickou stranu a byl 8 let zastupitelem města Hradec Králové a jedno volební období radním.
Samozřejmě mnohá očekávání po sametové revoluci se nenaplnila. Především divoká privatizace devadesátých let byla velmi problematická. Proto jsem také vystoupil v roce 1996 z KDS když se strana rozhodla sloučit s ODS. Pro dvě křesťansko demokratické strany v naší zemi nebyl prostor a tak jsem vstoupil do Lidové strany.
Přes všechny negativní jevy plně souhlasím s Winstonem Churchillem, který prohlašoval, že „Liberální demokracie je ten nejhorší způsob vlády, jaký si umí představit. Až na to, že neexistuje žádný lepší.“
Samozřejmě diktatura, nebo jednobarevná vláda, která se nemusí ohlížet na názory ostatních, je mnohem efektivnější. Ale nevyhnutelně vede k omezování svobody.