Problém eutanázie, tedy „dobré smrti“, o kterou by měli mít možnost požádat lékaře nevyléčitelně nemocní a trpící je starý jako lidská civilizace. Tento problém je výslovně zapovězen již v Hippokratově přísaze.
Poslankyně Věra Procházková chce znovu předložit návrh zákona do poslanecké sněmovny. Obdobný návrh byl zamítnut v roce 2008, tehdy jsem se zúčastnil semináře pro poslance. Jsem rád, že vláda vyslovila zamítavé stanovisko.
Zastánci argumentují právem člověka na rozhodnutí o svém životě a zabránění utrpení při umírání. Jenže moderní paliativní péče dokáže odstranit jak fyzické utrpení, tak zmírnit to psychické; zde je ale především potřeba zajistit pečující a zúčastněné prostředí. Žádost o eutanázii je většinou jen voláním o pomoc.
Problém šikmé plochy: Po uzákonění legálnosti usmrcení nemocného se budou kritéria postupně uvolňovat. V Nizozemí podstoupilo eutanázii po uzákonění v roce 2002 okolo jednoho tisíce osob za rok a do roku 2016 se zvýšil na více než 6 tisíc ročně.
Problematická je zejména svoboda při rozhodování o žádosti o usmrcení. Nevyhnutelně zde vstupují do rozhodování otázky ekonomické a vztahů v rodině. Málo kdo chce být před smrtí na obtíž svým příbuzným, kteří se musejí o něj starat, nebo vydávat nemalé finanční prostředky na jeho péči.
Za nesmyslnou považuji argumentaci zastánců, že eutanázie je u nás již provozována. To není pravda. Zde se směšují dva pojmy. Aktivní eutanázie, tedy aktivní a úmyslné usmrcení a pasivní eutanázie, tedy nerozšiřování péče a ponechání procesu umírání přirozenému průběhu. Pojem pasivní eutanázie nemám rád. Samozřejmě nemá smysl prodlužovat život nevyléčitelně nemocnému a trpícímu člověku. Když podáme vysokou dávku opiátů s cílem odstranit bolest a zabezpečit komfort nemocného, asi mu to zkrátí život, ale není to eutanázie.
Místo zákona o úmyslném usmrcení bychom se měli věnovat rozvoji paliativní péče. Ostatně lékaři od Hippokrata po současnou lékařskou komoru aktivní usmrcení odmítají. Pokud by byla uzákoněna, bylo by asi nutno zřídit funkce kata.
