Dětství

Narodil jsem se v Jilemnici lékaři a laborantce. O tři roky později mně přibyla sestra Markéta. Na dětství v Jilemnici vzpomínám rád. Měl jsem velkého kamaráda Astona, vlčáka, který mě hlídal od kočárku. Mohl jsem se o něho zarážet při zácviku jízdy na tříkolce, ale uniformy Aston neměl rád, pošťáka vždy nemilosrdně honil.

Tatínek Vítězslav se narodil v roce 1922 a zažil druhou světovou válku jako student, když zavřeli vysoké školy. Jeho otec byl notářem, komunisté mu sebrali dům v Hořicích a perzekvovali celou rodinu.

Maminka Markéta zůstala po narození sestry Markéty v roce 1956 ženou v domácnosti. Děda, otec maminky, byl praktický lékař, sociální demokrat a v roce 1948 se stal členem KSČ.

Pak  jsme se přestěhovali do hradebního města Polička, kde jsem nastoupil do první třídy, stal se v Pionýru trubačem. Rád vzpomínám na roky v ZUŠ Bohuslava Martinů.

Dospívání a studia

Na druhém stupni základní školy se rodiče vrátili zpět do Jilemnice. V srpnu 1968 jsem před nástupem studia na gymnáziu zažil okupaci sovětskými vojsky. Bylo mi tehdy 15 let a velmi to mnou otřáslo. S několika přáteli jsme proto sepsali petici „Vyhlášení neutrality České republiky“, kterou podepsal snad každý, koho jsme tehdy oslovili, včetně těch, kteří byli kovaní komunisté. Jednalo se o téměř 3 tisíce podpisů. Nicméně poté se lidé začali znovu bát a obracet do normalizačního režimu.

Díky šikovnosti mého otce jsem nakonec po maturitě i přes svou rebelskou minulost byl přijat ke studiu na vysokou školu ‒ Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové v oboru všeobecného lékařství.

Během vysoké školy jsem se plně věnoval studiu a působil jako pomocná vědecká síla v oboru vnitřního lékařství. Studium jsem ukončil s červeným diplomem a nastoupil na klinické pracoviště v Hradci Králové.  Akademická kariéra u mne však nepřicházela v úvahu. Mohl jsem pracovat jako lékař, ale nemohl jsem učit na fakultě a nastoupit na postgraduální studium: nebyl jsem členem KSČ, neabsolvoval jsem ani potřebný VUML (Večerní univerzita marxismu-leninismu), protože i vstup do této instituce byl politicky prověřován.

Kariéra

Byl jsem demotivován, postgraduální studium pro mne představovalo důležitý cíl. Pracoval jsem zatím jako zodpovědný sekundář u lůžek nemocných. Když se politická situace v roce 1988 v tehdejším Československu začala měnit, mohl jsem konečně k postgraduálnímu studiu nastoupit. Kandidaturu (CSc.) jsem zvládl do roku 1994.

Od roku 1990 jsem s krátkými přestávkami členem Akademického senátu Lékařské fakulty UK v Hradci Králové.

Politika

V roce 1990 jsme založili s Václavem Bendou, katolickým disidentem, KDS – Křesťanskou demokratickou stranu. Nechtěli jsme se stát součástí KDU-ČSL, vadila nám její účast v Národní frontě během komunistického režimu. V komunálních volbách v Hradci Králové v roce 1990 KDS získala deset mandátů, což byl ohromný úspěch. V roce 1994 jsem byl za KDS znovu zvolen a stal jsem se nově také členem Rady města Hradce Králové. Po sloučení KDS s ODS v roce 1996 jsem však stranu opustil. Pochopil jsem, že dvě křesťanskodemokratické strany u nás nemají prostor. Vstoupil jsem proto do KDU-ČSL.

Lékařská a učitelská praxe

Dokončil jsem si profesuru a titul docenta a poté jsem začal učit na Lékařské fakultě Hradec Králové Univerzity Karlovy, kde působím coby profesor dodnes.

Od roku 2001 jsem členem výboru Endokrinologické společnosti JEP, v současnosti jejím prvním místopředsedou. Od roku 2001 jsem zodpovědný za pořádání celostátních kongresů a postgraduálních vzdělávacích akcí.

Od roku 2005 jsem vedoucím endokrinologie ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. V roce 2003 jsem byl jmenován docentem a v roce 2008 profesorem vnitřního lékařství Univerzity Karlovy. Začal jsem učit na Lékařské fakultě Hradec Králové Univerzity Karlovy, kde působím jako  profesor dodnes.

Rodina a manželství

Jsem šťastně ženatý již téměř 40 let. Svou manželku Evu jsem poznal na lékařské fakultě, oba jsme chodili do stejného ročníku.

Svatba probíhala na úřadě, teprve poté jsme mohli mít obřad v kostele pro praktikující křesťany z řad rodiny a přátel. Mši svatou pak pouze pro nás dva sloužili v utajení odpoledne dominikáni.

Eva pochází z Jablonného v Podještědí. Vystudovala lékařskou fakultu a v dnešní době má v Pardubicích soukromou ordinaci, ve které se věnuje dětské psychiatrii.

Máme dva syny. Starší Jan je invalidní důchodce, zaměstnaný v neziskové organizaci Skok do života v provozu bistra U Dvou přátel na Pivovarském náměstí v Hradci Králové. Druhý syn Jakub žije v Praze, je ženatý a má dvě děti. Vnoučata jsou pro nás velkou radostí.

Víra a podzemní církev

Pokřtěn jsem byl v římskokatolické církvi jako dítě, rodiče víru aktivně nepraktikovali. K dalšímu hledání mě pak na studiích přivedla manželka, která měla kontakty s dominikánským řádem. Tito řeholníci a řeholnice byli za komunistického režimu sledováni a perzekvováni. Kněžím byl odebrán státní souhlas k výkonu aktivní služby, pracovali ve fabrikách, ale po návratu do kláštera (kde měli od roku 1968 dekret na byt) se převlékli do hábitů a křtili děti, sloužili v utajení bohoslužby pro přátele. Scházeli jsme se u nich v kuchyni. Od otce manželky jsme měli informace, že o nás STB ví, ale nikdy účelově nezasáhla. Zde v tzv. podzemní církvi (ecclesia silentii) jsem se tedy setkal s vlastní vírou, nechal se biřmovat a stal se tak praktikujícím křesťanem, kterým jsem dodnes.

Záliby a koníčky

Sborový zpěv

Od roku 2001 zpívám v katedrální schole katedrály Svatého Ducha v Hradci Králové. Brzy jsem se zapojil i do činnosti Severočeského filharmonického sboru Česká Lípa – Liberec. Zde mám možnost zpívat i velká díla Antonína Dvořáka, Beethovena, Smetany, Brixiho a další.

Geocaching a pes

Již 15 let máme jezevčici Silvu, které jsme se ujali, když její majitel P. Smrček nečekaně zemřel. Velmi rád s ní chodím do přírody. Brzy nám přestaly stačit pro výlety mapy, pokračovali jsme s GPS; nechodíme bezcílně, od roku 2006 hledáme schránky. Již jsme jich našli 6 807. Rád fotografuji. Za svá trofejní fota považuji papuchalky ze Severního moře v anglickém kraji Northumberland ‒ Scotish Borders.

Návrat do politiky

Zdá se mi, že politické ideje 90. let jsou pryč, že dnes jde pouze o peníze a moc. Věřím, že jako lidé a občané nesmíme ztratit naději ani ideály, protože ty nám pomáhají dělat svět lepším místem pro život. Tyto ideály nám pomohli získat svobodu v roce 1989.

Proto jsem v roce 2018 usiloval o post zastupitele města Hradec Králové, což se podařilo a tento rok jsem se rozhodl ke kandidatuře na senátora. Chci uplatnit své zkušenosti a znalosti z komunální politiky 90. let i těch současných a vrozenou lékařskou snahu léčit a uzdravit své pacienty.

Vnímám, že politika naší republiky je nemocná, ale věřím, že i ta se dá léčit!

Děkuji za Vaší podporu.